Můj milý deníčku... 21.7.

Začalo  to Fullmetal Alchemist(em), skončilo to mangou v mnoha různých podobách. Když jsem dokoukal FMA včetně všech OVA přídavků, byl jsem spokojenej. Asi rok jsem nic nečetl, žádné anime nesledoval, vždycky, když jsem se pokusil něco rozkoukat (Naruto, Bleach, One Piece a jiné „kultovní“ mangy/anime), srovnával jsem to s FMA, a upřímně, FMA má srovnání jen v bratříčkovi jménem Fullmetal Alchemist: Brotherhood. K tomu se ale dostanu ještě později (další den).

Pak jsem si jednoho krásnýho dne vzpomněl, že kamarád čuměl na Hajime no Ippo. A protože jsem tak trochu v tý době dělal v Praze box, řekl jsem si, proč se na to nekouknout.

Tak jsem si stáhl celé anime a koukal.

Problém nastal ve chvíli, kdy jsem Hajime no Ippo dokoukal. Anime skončilo, ale manga… manga, ta jela dál. A tak jsem si zadal do googlu „Hajime no Ippo manga“ a klikl na první odkaz, který mi vyjel. Bylo to na mangareader, kterému jsem věrný dodnes.

Tím začalo moje čtení mangy. Opravdu a upřímně.

Joji (George) Morikawa mi otevřel dveře do světa shounenů tak, jak to celý Hagane no nedokázal. Skrze Hajime no Ippo jsem začal chápat, jak japonský dospívající kluk nahlíží na svět a mezilidské vztahy jinak než typický Evropan. Hajime no Ippo nastartoval moji proměnu, otevřel mě dalším možným mangám proto, že jsem skrze něj pochopil základní principy „dospívající“ shounen mangy, a tak už mi postupně přestalo vadit, že některé scény jsou primitivní, naivní, kýčovité, prvoplánové. Začal jsem chápat tak důležitou podstatu chlapecké mangy – vtip. Začal jsem vnímat smysl grafiky, proč mangaka (autor mangy) volí ten a ten postup při tvorbě té a té scény.

Když jsem dohnal Hajime no Ippo (někde okolo 700. dílu) a začal čekat na nové díly (někdy týden, někdy měsíc), uhnízdilo se mi v břiše takový svrbění. Manga mi začala chybět.

Rozečetl jsem Hagane no renkinjutsushi. Pochopil jsem, jak moc odlišná nakonec manga od anime seriálu byla. A byť anime bylo výborné, hlavní myšlenka celé mangy byla jinde. Dočetl jsem Hagane no, respektive dohnal jsem ho, a čekal na nové díly.

A znovu totéž svrbění.

Tehdy to začalo opravdu ve velkém.

Rozečetl jsem celou řadu mang, aniž bych si pamatoval jejich jména. Fantasy, historizující, sci-fi, začal jsem více chápat smysl shounenů, mechů, magic girls, a postupně se propadal hloubš. Četl jsem Gantz, Naruto, Death Note, Claymore, nějaké ty Paladiny (či jak se jmenovali), sportovní mangy (ale zase – srovnával jsem je s Hajime no Ippo, a neměly na něj), a postupně se v tom začal ztrácet. Řada naskenovaných mang měla jen japonské názvy, a mně se začaly plést.

Svého spolubydlícího, který měl podobný zájem v japonské manze, jsem se jednou zeptal, jak se jmenuje ta slavná manga, fantasy, na kterou kdesi kdosi napsal anglickou recenzi, ve které psal, že je to nejlepší manga, co kdy četl. Spolubydlící se na chvíli zamyslel a pak povídá: „Berserk?“

Otevřel jsem první kapitolu Berserka a říkám mu: „Ne, to není ono.“

Ale přečetl jsem ji a… podruhé se zamiloval.

Pokud se mě dnes někdo zeptá na nejlepší mangu, jakou jsem kdy četl, s klidem mu odpovím, že je to právě Berserk. Kvalita grafiky a kresby je neskutečná, rostoucí díl od dílu, první kapitoly psané a kreslené snad ještě na konci osmdesátých let a začátku devadesátých let jsou tak nějak na první pohled netypické, postavy mají menší oči, často kulaté a nikoliv zešikmeně kulaté… ale ta porce atmosféry a nikdy nekončícího masakru mě naprosto uchvátila.

 

Berserk mi podruhé změnil život. Příběh má sice prostý, ale naprosto skvěle vedený, tak dobře, že legendy prozaické fantasy typu Robert Jordan, David Gemmel, Robert E. Howard, Tolkien nebo dokonce i současná modla George R.R. Martin můžou jen tiše závidět. Navíc to enormní množství filozofie, psychologie a náboženských otázek, které Berserk obsahuje, překračuje hranice typického fantasy, skutečně přeskakuje i mantinely mangy a s klidem nakukuje do světa typické prozaické high fantasy výše zmíněných legend.

Kentaro Miura, kromě toho, že je skvělý kreslíř, je i skvělý vypravěč.

Ale to, čím je natolik specifický, je právě kombinací obojího. Detaily hradů, opevnění, zbrojí, zvířat, lidí, zbraní, lesů, vody, nebe… to všechno je vypiplané do nejmenšího detailu, a když se podíváte na jeho obrázky, měla by vám padat ústa, protože epických bitevních scén je manga plná. Pak začnete chápat, proč Berserk vychází jednou měsíčně (pokud vůbec), a proč je Kentaro Miura tak vyčerpaný jeho tvorbou.

Ke všemu je Berserk plný krve, usekaných končetin, vyteklé mozkové hmoty, slizkých monster, vydloubnutých očí a jiného humusu, sexu a nahých žen s příliš pěknými prsy, ale hlavním motorem je příběh o tom, co všechno je člověk schopen dokázat, a kde jsou limity lidského já. Bohužel poslední rok dva je Miura opravdu vyčerpán a příběh nabral směr trochu jinam. Z epického putování za pomstou se dostal k až příliš velké fantasy, ale pořád tak nějak všichni doufáme, že hlavní hrdina s ohromným mečem bude sekat a ruce a nohy dál. Pro mnohé čtenáře nejlepší část, tzv. Golden Age Arc, ve kterém najdete jen epické bitvy lidí proti lidem, už je nejspíš dávno passé.

Berserk mi skutečně otevřel oči v tom, že jsem pochopil, že manga je opravdu víc než jen komiks. Nebo že může být víc.

Berserk stále vychází, měl menší přestávku, protože Miura-san byl prý nemocný a unavený z Berserka, a dodnes vychází nepravidelně. Miura si udělal i přestávku, aby stvořil novou mangu, a když přečtete Berserk a dostanete se aspoň do části, kde hlavní postava putuje světem zamořeným různou havětí, a pak si otevřete Miurovu novou mangu (Gigantomakhia) a srovnáte úroveň kresby, uvidíte, jak specifický styl Miura má.

Berserk mi otevřel cestu dál do světa mangy. Znovu jsem začal díky němu číst Claymore (anime je pro mě shit), začal jsem znovu víc a víc chápat Gantz a uchopil jsem smysl těch „japonských humusáren“ a „kozatých holek“.

Dnes mám rozečtenou celou řadu mang, a je jedno jakého stylu. Zde vypíšu pár, které zrovna čtu, nebo jsem dočetl, ale stále ještě vycházejí, a tak každý měsíc nedočkavě čekám na nový díl. Anebo jsem je dávno dočetl, ale hodně mě ovlivnily. Všechny vedou v odkazech na mangareader (v angličtině), osobně - se vší úctou k překladatelům - nemám k českým skenům žádný respekt. Řadu z nich požaduju za odfláklou, špatně přeloženou a příběh zničující záležitost. (Výjimky by se určitě našly.)

V každém případě seznam...

Na prvním místě je jasně Berserk.

Na druhém Hajime no Ippo. Obě série stále vycházejí a nejsou ukončeny. Hajime no Ippo s klidem doporučím všem, kteří s mangou začínají, a nemají problém číst obrázky o sportu. Hajime no Ippo totiž nepřímo vysvětluje základy shounen mangy, a tak po jeho dočtení přestanete pokládat nesmyslné otázky typu „proč v tom anime pět minut přemýšlí, co udělá, a mluví sám se sebou, zatímco v reálu uplynulo na dané scéně pět vteřin?“

Gantz (stále nedočteno, blížím se ke konci ale, příběh se totiž začal zbytečně zamotávat zabíjením hlavních postav, a ztratil svoje kouzlo, ale v prvních cca 150 kapitol je neskutečně nářezových, krvavých, s kozatýma frajerkama a samozřejmě nechybí i nějaké to filozofování)

Claymore (stále vychází, ale tak nějak postupně podle mě ztrácí dech jak v kresbě, tak v příběhové lince – zbytečně se to začalo zamotávat; přesto dlouhodobě patří Claymore k oblíbeným mangám celosvětově; navíc Raki je v dospělé formě totální frajer. Příběh je sice prostinký, ale daří se udržovat si emoční vazby s postavami, byť v posledních několika desítkách kapitol těch postav na můj vkus až moc přibylo)

Bakuman (rozečteno už sakra dlouho, zde se dá krásně vidět, jak manga nemá hranice, neboť je to manga o tvůrcích mangy; v každém případě Bakuman dnes už je legendou ve svém žánru a rozhodně se vyplatí rozečíst, dokáže nepřímo vysvětlovat základy shounenu as well)

Kingdom (historizující manga ze staré Číny, úroveň se zvedá s každým novým dílem, a to jak příběhově, tak kresbou, vřele doporučuju, je často epická, až to bolí, navíc hlavní postava je upřímně sympaťák. Hlavní ale je, že příběh je jakoby historický, a tak nemění epické bitvy lidí proti lidem za lidi proti monstrům, jako se stalo u Berserku; ale zase nesmíte brát příběh jako historická fakta, je to hodně hodně smyšlené. Poslední dobou můj oblíbenec v rámci historického seinenu)

Ultimate Hentai Kamen (rozečteno, protože jsem měl stáhnutý film, ale nakonec jsem film shlédl dříve, než dočetl mangu; podle mého takový polozástupce ecchi, ale primárně parodie na sebe sama i západní superhrdinské protějšky. Naprosto zábavná záležitost.)

Bartender (naprosto kulervoucí příběh o tom, co znamená být barmanem, opravdu jsem to nečekal, ale ten příběh je neskutečně chytlavej – je sice epizodickej, ale základní příběhová premisa se táhne celou mangou; další ze zástupců seinen a mang zaměřených na běžný život; zde v seznamu určitě proto, jaký námět má... ale asi bych nedoporučoval podle návodů v manze míchat koktejly :) )

Watashi Ni XX Shinasai (tak tady pozor, tohle je první shoujo-josei manga, kterou jsem četl, a totálně ji propadl. Při čtení si říkám, jaká je to sračka, ale každou další epizodou se bavím víc a víc, neskutečná záležitost otevírající oči mužskému čtenáři... neskutečně sexy :) )

Freezing (ecchi manga – každej správnej čtenář mangy by podle mě měl přečíst aspoň jednu, aby mohl reagovat na typické výhovorky odpůrců mangy, že japonskej komiks je plnej úchylností a nahatých až příliš kozatých holek. Bylo z toho i udělané anime, které právě stahuju a celkem se na něj těším. Freezing je v každým případě skvělej a sexy matroš J)

Gigantomakhia (zmiňovaná Miurova prácička, je neskutečně epická a kresba je neskutečně… epická)

Shingekino Kyojin (totální nářez! Sebralo to tolik cen, až to není hezké, ale opravdu je to v mnoha ohledech... nářezové.)

Coppelion (ještě větší nářez! Vychází od roku 2008 a měl jsem s tím trochu problémy, ale jakmile se příběh odrazí, nabírá tempo, podle mě asi nejzajímavější přírůstek do žánru postapo sci-fi... a ještě ke všemu to začíná se třema holkama v krátkých minisukních)

Appleseed (pro formu - zanimované, v některých kruzích kult...)

Seznam mnou přečtených a dočtených mang by mohl být ještě delší, ale tyhlety všechny bych s klidem doporučil začínajícím čtenářům, aby se jim otevřely oči. (Možná až na ten jeden a půl případ ecchi mangy, kterou bych asi nedoporučil všem.) Jakmile se vám totiž podaří zbavit se předsudků vůči japonské manze (čím víc toho načtete, tím spíš), budete hledat sami nové a nové příběhy, které překračují žánry, nebo vyprávějí o něčem, o čem byste si ani nemysleli, že se vyprávět dá.

Zítra dokončím zvracení o manze plynulým přechodem k anime a nakonec i filmu a hledání odlišností vůbec mezi naší evropskou a asijskou kulturou... ve filmech. Protože to mě zkrátka baví.

Můj milý deníčku... 20.7.

Mangu  čtu už několik let. Nebo teprve, jak se to vezme. Myslím, že to začalo, když jsem tehdy v devatenácti poprvé čuměl na anime s vyvalenýma očima a vyplazeným jazykem. Jistě, viděl jsem předtím nějaké ty anime hokus-pokusy typu Naruto nebo Bleach, ale vždy jen jednu epizodu, víc ne. Pokémony nepočítám, bylo mi sotva deset, nebo tak nějak, když je začali dávat i u nás v hrdinném Česku.

Tehdy v těch devatenácti jsem totiž poprvé viděl Fullmetal Alchemist. Hagane no renkinjutsushi. To bylo moje první, a stejně jako první sex a první láska a první pusa a první pivo a první cigareta, uvízne vám to v paměti. Do té doby jsem viděl něco málo z opravdu typických shounenů právě typu Naruto, Bleach, myslím, že můj kamarád v té době i koukal na Hajime no Ippo (o němž později). Rád bych tomuto člověku přiřkl nějakou zásluhu v tom, že jsem se díval na FMA, ale nebylo tomu tak.

Seděl jsem nějak pozdě v noci na koleji a přemýšlel, co si stáhnu za film.

A nějak záhadně jsem se dostal k Hagane no.

Problém, který možná každý člověk zažije, když se poprvé zamiluje, poprvé má pohlavní styk, nebo má první cigaretu, je v tom, že všechno ostatní POTOM srovnáváte s tím, co bylo poprvé. A tak jsem viděl Fullmetal a musím uznat, že to na první lásku byla opravdu kanonáda těžké ráže. Hagane no totiž dodnes považuju za jedno z nejlepších anime, které bylo překonáno snad jedině jeho mladším bratříčkem, který se jmenoval…

Hagane no renkinjutsushi.

J

A můj problém byl i v tom, že cokoliv, co jsem rozkoukal potom, se s FMA nedalo srovnávat. Působilo to trapně, levně, naivně… a vůbec jsem nechápal, co to Japonci vymýšlejí za pitominy. Trvalo mi mnoho let, než jsem začal skrze anime a mangu chápat japonskou kulturu natolik, abych se jí otevřel v plné kráse.

Ale proč tedy Hagane no byl překonán znovu Hagane no?

Problém s FMA byl  zkrátka v tom, že do anime podoby vstoupil dříve, než byla celá manga dokonána, a proto…

Aha, a jsme u toho.

Manga.

Hodně, většina, jak je libo, anime vychází z mangy. Případně z nějakého jiného hokus-pokusu typu počítačová hra, film, atd. Manga, to není – jak se s oblibou říká u nás v rádoby západní civilizaci – japonskej komiks. Japonské to je, o tom žádná, ke komiksu to má ale stejně daleko jako Zdeněk Troška k oscarové nominaci.

Manga se prý datuje někam k polovině 19. století, resp. jeho začátku, ale vychází z tradičního japonského umění. Víc si průměrně inteligentní orangutan určitě zvládne vyhledat na internetu. Oproti komiksu, který je snad trochu starší, snad stejně starý, snad datující se až k pravěkým jeskyním, ale má jednu velkou zbraň: v Japonsku čte mangu každý, protože manga může obsáhnout všechny myslitelné žánry. Komiks, on the other hand, byla až do přelomu milénia vždycky braková zábava. Ostatně proto se jmenovala comics – z anglického comic stripes, tedy vtipné proužky, které byly kresleny většinou na spodní části novinových listů, měly 2-6 políček a jejich jediným účelem bylo pobavit. I u nás se v novinářské terminologii uchytilo slovo strip. Takový Garfield není nic jiného než strip.

Odtud vznikl komiks, hlavní změna ale přišla na západě před Druhou světovou, kdy se z vtipných proužků po stranách novin postupně stávaly barevné přílohy nedělních novin, až nakonec vykrystalizovaly v samostatné publikace akčně-dobrodružné příběhy a nakonec i drama.

Manga, na druhou stranu, se odvíjela od tradičního japonského umění, a byť v ní najdeme asi vlivy čínské kultůry támhle přes vodu, jen těžko bychom mohli nevidět i podobnosti s tradičním japonským divadlem a hlavně kamishibai. Sorry, ale nedovedu to přeložit, ani vlastně o tom sáhodlouhě hovořit. Kamishibai bylo tradiční „papírové drama“, kdy frajer přijel do vesnice a předváděl příběhy kreslené povětšinou vlastní rukou na takové desky, které postupně sundával, jak příběh pokračoval. Právě hodně často tak vlastně takovýhle vypravěč vyprávěl příběhy na pokračování, celé seriály, protože při každé nové návštěvě vesnice pokračoval v příběhu tam, kde minule skončil. Takových příběhů na posezení frajer dovykládal několik, sbalil odměnu a jel do další vesnice.

Právě z kamishibai pochází ty typické velké oči, které mají snad všechny postavy v manze, a stylizace řady postav vychází právě z kamishibai.

A jak už to tak bývá, divadlo je vždycky vážnější než vtipné novinové proužky, a tak tam, kam ve třicátých letech dospěl americký a evropský komiks, tam už japonská manga dávno vyprávěla romantické, poučné, naivní, vtipné, filozofické nebo psychologické příběhy jako ve formě kamishibai, tak ve formě mangy.

Pravdou budiž to, že ohromnému boomu mangy po druhé světové válce výrazně napomohli Američané. Tihle „džíajs“přivezli s sebou svoje komiksy a zatímco  rozdávali žvýkačky a čokolády, byli to právě oni, kdo způsobili boom mangy tak, že dneska prý každý člověk v Japonsku čte mangu a manga tvoří polovinu všech nákladů na tisk nových knih.

Manga totiž nejprve vychází v časopisech, a když se uchytí, vyjde ve vlastním sešitě, tzv. tankóbonu. Obvykle bývá deset kapitol v tankóbonu, a tak se například takový Hajime no Ippo (výše zmíněný) jako manga může chlubit sto sedmi (!!!!) tankóbony, neboť vychází od roku 1989. No to je totálně nesmyslné číslo, ta manga je téměř stejně stará jako já a končit se ještě nechystá, protože Joji Morikawa má teprve osmačtyřicet let nebo kolik.

No dobrá, tolik k začátku. Dnes je prej móda otaku, takže dneska by mě mohl kdekdo poučovat, jak špatné informace podávám, čili se omlouvám, pokud jsem nějaké informace opravdu špatně podal.

Chtěl jsem tím jen říct, že je znatelný rozdíl mezi mangou a komiksem a podle mě nazývat mangu japonským komiksem je hodně velký přešlap. Je to jako bychom – podle mě – nazývali box bojovým uměním. Jistě, box je bojový sport, ale k bojovému umění má stejně daleko jako manga ke komiksu.

J

Mimochodem, právě proto, že jsem box kdysi tak trošku dělal a propadl mu, mi přijde tohle srovnání skvělé. A vždycky tak nějak srovnávám, jak se box a asijská bojová umění liší.

Manga je skvělá věc.

Většinou se čte zprava doleva, a dneska už je jí takový boom, že se do několika dní po uvedení na domácím trhu (= v časopise) je manga naskenovaná a přeložená, a tak není třeba luštit japonské písmo (nebo obě… nebo obě tři). Dá se to, ale z vlastní zkušenosti vím, že pokud člověk vyloženě nejde někam na kurzy japonštiny, sám se tenhle jazyk číst dokonale zkrátka nenaučí. (A to jsem fakticky chtěl.)

Jak jsem říkal, dotýká se všech žánrů. Jmenuj žánr, určitě v něm najdeš aspoň jednu mangu. Právě proto, že ji čte každý (v Japonsku), dá se rozdělit na shounen (sorry, neumím napsat to divné o), seinen, shojo a josei (chlapce, dospělé muže, dívky, dospělé ženy). Báj voko. Ještě je dětská manga (kodomomuke manga), ale s tou fakt nemám zkušenosti. To by bylo rozdělení podle skupin obyvatelstva v ohledu na jeho demografii. Jsou ale i další rozdělení. Harem manga (podle wikipedie to musí být celkem prča), mecha (netřeba překládat, že?), yuri (velice pěkná manga pojednávající o lásce dvou žen či dívek a dávající hlavně důraz na emoční a sexuální stránku jejich vztahu) anebo yaoi (totéž, co yuri, jen s tím rozdílem, že jde o muže či chlapce – tak hezké na čtení to pro mě jako pro chlapa už není, ale i tu jsem jednu přelouskal. Nestydím se za to.) Ale kromě toho máte dalších žánry, historickou mangu, historizující mangu, klasické sci-fi, fantasy, horrory, akční, dobrodružné atd. atd. atd. atd. Co si vymyslíte, v tom určitě je napsaná alespoň jedna manga.

Zkrátka – a závěrem k dnešnímu tlachání – manga může být všechno, co si jen vzpomenete. Proti komiksu nemá žádných zábran, nemá žádné mantinely, a hlavně vychází z tradičního japonského kulturního vývoje, a tak se opravdu ničemu nebrání. A i o proto je v Japonsku tak populární. K nám na západ přišla manga podle mě hlavně díky boomu Pokémonů, do té doby jsme se ani tak nějak o velké oči japonských dívek v krátkých školních sukních nezajímali. Pokémon to však u nás změnil, jeho diváci vyrostli do stádia, kdy – i díky možnostem, které jejich rodiče neměli – mohli začít hledat nové příběhy ve stylu Pokémonu. Problém byl jen v tom, že u nás ten boom mangy byl a je dodnes spjat s anime. Viz právě Pokémon. První muselo přijít televizní zpracování, aby si na konci druhého milénia český divák a čtenář všiml, že existuje japonská forma komiksu, která může vyprávět o čemkoliv.

Pamatuju si dobu, kdy anime a manga byly v Česku v plenkách. Opravdu jsme tu měli kolem roku 1998 jen ten Pokémon, a i já byl tehdy příliš malé pívo, abych objížděl cony a anime se zajímal. Ostatně mně ani ten Pokémon nebavil J

Samotný boom mangy, bez ohledu na anime, přišel před několika málo lety, kdy se vydala první skutečná manga v češtině.

Toliko k dnešnímu plácání.

Zítra zde vyzvracím, co všechno louskám, abyste si o mně udělali představu, protože v manze… v manze přečtu všechno, a dovysvětlím, kde přesně přišel ten zlom, kdy jsem začal OPRAVDU číst mangu, kterou považuju za to nejlepší, co se číst dá, kterou čtu dnes a kterou byste rozhodně číst neměli.