Můj milý deníčku... 20.7.

Mangu  čtu už několik let. Nebo teprve, jak se to vezme. Myslím, že to začalo, když jsem tehdy v devatenácti poprvé čuměl na anime s vyvalenýma očima a vyplazeným jazykem. Jistě, viděl jsem předtím nějaké ty anime hokus-pokusy typu Naruto nebo Bleach, ale vždy jen jednu epizodu, víc ne. Pokémony nepočítám, bylo mi sotva deset, nebo tak nějak, když je začali dávat i u nás v hrdinném Česku.

Tehdy v těch devatenácti jsem totiž poprvé viděl Fullmetal Alchemist. Hagane no renkinjutsushi. To bylo moje první, a stejně jako první sex a první láska a první pusa a první pivo a první cigareta, uvízne vám to v paměti. Do té doby jsem viděl něco málo z opravdu typických shounenů právě typu Naruto, Bleach, myslím, že můj kamarád v té době i koukal na Hajime no Ippo (o němž později). Rád bych tomuto člověku přiřkl nějakou zásluhu v tom, že jsem se díval na FMA, ale nebylo tomu tak.

Seděl jsem nějak pozdě v noci na koleji a přemýšlel, co si stáhnu za film.

A nějak záhadně jsem se dostal k Hagane no.

Problém, který možná každý člověk zažije, když se poprvé zamiluje, poprvé má pohlavní styk, nebo má první cigaretu, je v tom, že všechno ostatní POTOM srovnáváte s tím, co bylo poprvé. A tak jsem viděl Fullmetal a musím uznat, že to na první lásku byla opravdu kanonáda těžké ráže. Hagane no totiž dodnes považuju za jedno z nejlepších anime, které bylo překonáno snad jedině jeho mladším bratříčkem, který se jmenoval…

Hagane no renkinjutsushi.

J

A můj problém byl i v tom, že cokoliv, co jsem rozkoukal potom, se s FMA nedalo srovnávat. Působilo to trapně, levně, naivně… a vůbec jsem nechápal, co to Japonci vymýšlejí za pitominy. Trvalo mi mnoho let, než jsem začal skrze anime a mangu chápat japonskou kulturu natolik, abych se jí otevřel v plné kráse.

Ale proč tedy Hagane no byl překonán znovu Hagane no?

Problém s FMA byl  zkrátka v tom, že do anime podoby vstoupil dříve, než byla celá manga dokonána, a proto…

Aha, a jsme u toho.

Manga.

Hodně, většina, jak je libo, anime vychází z mangy. Případně z nějakého jiného hokus-pokusu typu počítačová hra, film, atd. Manga, to není – jak se s oblibou říká u nás v rádoby západní civilizaci – japonskej komiks. Japonské to je, o tom žádná, ke komiksu to má ale stejně daleko jako Zdeněk Troška k oscarové nominaci.

Manga se prý datuje někam k polovině 19. století, resp. jeho začátku, ale vychází z tradičního japonského umění. Víc si průměrně inteligentní orangutan určitě zvládne vyhledat na internetu. Oproti komiksu, který je snad trochu starší, snad stejně starý, snad datující se až k pravěkým jeskyním, ale má jednu velkou zbraň: v Japonsku čte mangu každý, protože manga může obsáhnout všechny myslitelné žánry. Komiks, on the other hand, byla až do přelomu milénia vždycky braková zábava. Ostatně proto se jmenovala comics – z anglického comic stripes, tedy vtipné proužky, které byly kresleny většinou na spodní části novinových listů, měly 2-6 políček a jejich jediným účelem bylo pobavit. I u nás se v novinářské terminologii uchytilo slovo strip. Takový Garfield není nic jiného než strip.

Odtud vznikl komiks, hlavní změna ale přišla na západě před Druhou světovou, kdy se z vtipných proužků po stranách novin postupně stávaly barevné přílohy nedělních novin, až nakonec vykrystalizovaly v samostatné publikace akčně-dobrodružné příběhy a nakonec i drama.

Manga, na druhou stranu, se odvíjela od tradičního japonského umění, a byť v ní najdeme asi vlivy čínské kultůry támhle přes vodu, jen těžko bychom mohli nevidět i podobnosti s tradičním japonským divadlem a hlavně kamishibai. Sorry, ale nedovedu to přeložit, ani vlastně o tom sáhodlouhě hovořit. Kamishibai bylo tradiční „papírové drama“, kdy frajer přijel do vesnice a předváděl příběhy kreslené povětšinou vlastní rukou na takové desky, které postupně sundával, jak příběh pokračoval. Právě hodně často tak vlastně takovýhle vypravěč vyprávěl příběhy na pokračování, celé seriály, protože při každé nové návštěvě vesnice pokračoval v příběhu tam, kde minule skončil. Takových příběhů na posezení frajer dovykládal několik, sbalil odměnu a jel do další vesnice.

Právě z kamishibai pochází ty typické velké oči, které mají snad všechny postavy v manze, a stylizace řady postav vychází právě z kamishibai.

A jak už to tak bývá, divadlo je vždycky vážnější než vtipné novinové proužky, a tak tam, kam ve třicátých letech dospěl americký a evropský komiks, tam už japonská manga dávno vyprávěla romantické, poučné, naivní, vtipné, filozofické nebo psychologické příběhy jako ve formě kamishibai, tak ve formě mangy.

Pravdou budiž to, že ohromnému boomu mangy po druhé světové válce výrazně napomohli Američané. Tihle „džíajs“přivezli s sebou svoje komiksy a zatímco  rozdávali žvýkačky a čokolády, byli to právě oni, kdo způsobili boom mangy tak, že dneska prý každý člověk v Japonsku čte mangu a manga tvoří polovinu všech nákladů na tisk nových knih.

Manga totiž nejprve vychází v časopisech, a když se uchytí, vyjde ve vlastním sešitě, tzv. tankóbonu. Obvykle bývá deset kapitol v tankóbonu, a tak se například takový Hajime no Ippo (výše zmíněný) jako manga může chlubit sto sedmi (!!!!) tankóbony, neboť vychází od roku 1989. No to je totálně nesmyslné číslo, ta manga je téměř stejně stará jako já a končit se ještě nechystá, protože Joji Morikawa má teprve osmačtyřicet let nebo kolik.

No dobrá, tolik k začátku. Dnes je prej móda otaku, takže dneska by mě mohl kdekdo poučovat, jak špatné informace podávám, čili se omlouvám, pokud jsem nějaké informace opravdu špatně podal.

Chtěl jsem tím jen říct, že je znatelný rozdíl mezi mangou a komiksem a podle mě nazývat mangu japonským komiksem je hodně velký přešlap. Je to jako bychom – podle mě – nazývali box bojovým uměním. Jistě, box je bojový sport, ale k bojovému umění má stejně daleko jako manga ke komiksu.

J

Mimochodem, právě proto, že jsem box kdysi tak trošku dělal a propadl mu, mi přijde tohle srovnání skvělé. A vždycky tak nějak srovnávám, jak se box a asijská bojová umění liší.

Manga je skvělá věc.

Většinou se čte zprava doleva, a dneska už je jí takový boom, že se do několika dní po uvedení na domácím trhu (= v časopise) je manga naskenovaná a přeložená, a tak není třeba luštit japonské písmo (nebo obě… nebo obě tři). Dá se to, ale z vlastní zkušenosti vím, že pokud člověk vyloženě nejde někam na kurzy japonštiny, sám se tenhle jazyk číst dokonale zkrátka nenaučí. (A to jsem fakticky chtěl.)

Jak jsem říkal, dotýká se všech žánrů. Jmenuj žánr, určitě v něm najdeš aspoň jednu mangu. Právě proto, že ji čte každý (v Japonsku), dá se rozdělit na shounen (sorry, neumím napsat to divné o), seinen, shojo a josei (chlapce, dospělé muže, dívky, dospělé ženy). Báj voko. Ještě je dětská manga (kodomomuke manga), ale s tou fakt nemám zkušenosti. To by bylo rozdělení podle skupin obyvatelstva v ohledu na jeho demografii. Jsou ale i další rozdělení. Harem manga (podle wikipedie to musí být celkem prča), mecha (netřeba překládat, že?), yuri (velice pěkná manga pojednávající o lásce dvou žen či dívek a dávající hlavně důraz na emoční a sexuální stránku jejich vztahu) anebo yaoi (totéž, co yuri, jen s tím rozdílem, že jde o muže či chlapce – tak hezké na čtení to pro mě jako pro chlapa už není, ale i tu jsem jednu přelouskal. Nestydím se za to.) Ale kromě toho máte dalších žánry, historickou mangu, historizující mangu, klasické sci-fi, fantasy, horrory, akční, dobrodružné atd. atd. atd. atd. Co si vymyslíte, v tom určitě je napsaná alespoň jedna manga.

Zkrátka – a závěrem k dnešnímu tlachání – manga může být všechno, co si jen vzpomenete. Proti komiksu nemá žádných zábran, nemá žádné mantinely, a hlavně vychází z tradičního japonského kulturního vývoje, a tak se opravdu ničemu nebrání. A i o proto je v Japonsku tak populární. K nám na západ přišla manga podle mě hlavně díky boomu Pokémonů, do té doby jsme se ani tak nějak o velké oči japonských dívek v krátkých školních sukních nezajímali. Pokémon to však u nás změnil, jeho diváci vyrostli do stádia, kdy – i díky možnostem, které jejich rodiče neměli – mohli začít hledat nové příběhy ve stylu Pokémonu. Problém byl jen v tom, že u nás ten boom mangy byl a je dodnes spjat s anime. Viz právě Pokémon. První muselo přijít televizní zpracování, aby si na konci druhého milénia český divák a čtenář všiml, že existuje japonská forma komiksu, která může vyprávět o čemkoliv.

Pamatuju si dobu, kdy anime a manga byly v Česku v plenkách. Opravdu jsme tu měli kolem roku 1998 jen ten Pokémon, a i já byl tehdy příliš malé pívo, abych objížděl cony a anime se zajímal. Ostatně mně ani ten Pokémon nebavil J

Samotný boom mangy, bez ohledu na anime, přišel před několika málo lety, kdy se vydala první skutečná manga v češtině.

Toliko k dnešnímu plácání.

Zítra zde vyzvracím, co všechno louskám, abyste si o mně udělali představu, protože v manze… v manze přečtu všechno, a dovysvětlím, kde přesně přišel ten zlom, kdy jsem začal OPRAVDU číst mangu, kterou považuju za to nejlepší, co se číst dá, kterou čtu dnes a kterou byste rozhodně číst neměli.