Můj milý deníčku... 21.7.

Začalo  to Fullmetal Alchemist(em), skončilo to mangou v mnoha různých podobách. Když jsem dokoukal FMA včetně všech OVA přídavků, byl jsem spokojenej. Asi rok jsem nic nečetl, žádné anime nesledoval, vždycky, když jsem se pokusil něco rozkoukat (Naruto, Bleach, One Piece a jiné „kultovní“ mangy/anime), srovnával jsem to s FMA, a upřímně, FMA má srovnání jen v bratříčkovi jménem Fullmetal Alchemist: Brotherhood. K tomu se ale dostanu ještě později (další den).

Pak jsem si jednoho krásnýho dne vzpomněl, že kamarád čuměl na Hajime no Ippo. A protože jsem tak trochu v tý době dělal v Praze box, řekl jsem si, proč se na to nekouknout.

Tak jsem si stáhl celé anime a koukal.

Problém nastal ve chvíli, kdy jsem Hajime no Ippo dokoukal. Anime skončilo, ale manga… manga, ta jela dál. A tak jsem si zadal do googlu „Hajime no Ippo manga“ a klikl na první odkaz, který mi vyjel. Bylo to na mangareader, kterému jsem věrný dodnes.

Tím začalo moje čtení mangy. Opravdu a upřímně.

Joji (George) Morikawa mi otevřel dveře do světa shounenů tak, jak to celý Hagane no nedokázal. Skrze Hajime no Ippo jsem začal chápat, jak japonský dospívající kluk nahlíží na svět a mezilidské vztahy jinak než typický Evropan. Hajime no Ippo nastartoval moji proměnu, otevřel mě dalším možným mangám proto, že jsem skrze něj pochopil základní principy „dospívající“ shounen mangy, a tak už mi postupně přestalo vadit, že některé scény jsou primitivní, naivní, kýčovité, prvoplánové. Začal jsem chápat tak důležitou podstatu chlapecké mangy – vtip. Začal jsem vnímat smysl grafiky, proč mangaka (autor mangy) volí ten a ten postup při tvorbě té a té scény.

Když jsem dohnal Hajime no Ippo (někde okolo 700. dílu) a začal čekat na nové díly (někdy týden, někdy měsíc), uhnízdilo se mi v břiše takový svrbění. Manga mi začala chybět.

Rozečetl jsem Hagane no renkinjutsushi. Pochopil jsem, jak moc odlišná nakonec manga od anime seriálu byla. A byť anime bylo výborné, hlavní myšlenka celé mangy byla jinde. Dočetl jsem Hagane no, respektive dohnal jsem ho, a čekal na nové díly.

A znovu totéž svrbění.

Tehdy to začalo opravdu ve velkém.

Rozečetl jsem celou řadu mang, aniž bych si pamatoval jejich jména. Fantasy, historizující, sci-fi, začal jsem více chápat smysl shounenů, mechů, magic girls, a postupně se propadal hloubš. Četl jsem Gantz, Naruto, Death Note, Claymore, nějaké ty Paladiny (či jak se jmenovali), sportovní mangy (ale zase – srovnával jsem je s Hajime no Ippo, a neměly na něj), a postupně se v tom začal ztrácet. Řada naskenovaných mang měla jen japonské názvy, a mně se začaly plést.

Svého spolubydlícího, který měl podobný zájem v japonské manze, jsem se jednou zeptal, jak se jmenuje ta slavná manga, fantasy, na kterou kdesi kdosi napsal anglickou recenzi, ve které psal, že je to nejlepší manga, co kdy četl. Spolubydlící se na chvíli zamyslel a pak povídá: „Berserk?“

Otevřel jsem první kapitolu Berserka a říkám mu: „Ne, to není ono.“

Ale přečetl jsem ji a… podruhé se zamiloval.

Pokud se mě dnes někdo zeptá na nejlepší mangu, jakou jsem kdy četl, s klidem mu odpovím, že je to právě Berserk. Kvalita grafiky a kresby je neskutečná, rostoucí díl od dílu, první kapitoly psané a kreslené snad ještě na konci osmdesátých let a začátku devadesátých let jsou tak nějak na první pohled netypické, postavy mají menší oči, často kulaté a nikoliv zešikmeně kulaté… ale ta porce atmosféry a nikdy nekončícího masakru mě naprosto uchvátila.

 

Berserk mi podruhé změnil život. Příběh má sice prostý, ale naprosto skvěle vedený, tak dobře, že legendy prozaické fantasy typu Robert Jordan, David Gemmel, Robert E. Howard, Tolkien nebo dokonce i současná modla George R.R. Martin můžou jen tiše závidět. Navíc to enormní množství filozofie, psychologie a náboženských otázek, které Berserk obsahuje, překračuje hranice typického fantasy, skutečně přeskakuje i mantinely mangy a s klidem nakukuje do světa typické prozaické high fantasy výše zmíněných legend.

Kentaro Miura, kromě toho, že je skvělý kreslíř, je i skvělý vypravěč.

Ale to, čím je natolik specifický, je právě kombinací obojího. Detaily hradů, opevnění, zbrojí, zvířat, lidí, zbraní, lesů, vody, nebe… to všechno je vypiplané do nejmenšího detailu, a když se podíváte na jeho obrázky, měla by vám padat ústa, protože epických bitevních scén je manga plná. Pak začnete chápat, proč Berserk vychází jednou měsíčně (pokud vůbec), a proč je Kentaro Miura tak vyčerpaný jeho tvorbou.

Ke všemu je Berserk plný krve, usekaných končetin, vyteklé mozkové hmoty, slizkých monster, vydloubnutých očí a jiného humusu, sexu a nahých žen s příliš pěknými prsy, ale hlavním motorem je příběh o tom, co všechno je člověk schopen dokázat, a kde jsou limity lidského já. Bohužel poslední rok dva je Miura opravdu vyčerpán a příběh nabral směr trochu jinam. Z epického putování za pomstou se dostal k až příliš velké fantasy, ale pořád tak nějak všichni doufáme, že hlavní hrdina s ohromným mečem bude sekat a ruce a nohy dál. Pro mnohé čtenáře nejlepší část, tzv. Golden Age Arc, ve kterém najdete jen epické bitvy lidí proti lidem, už je nejspíš dávno passé.

Berserk mi skutečně otevřel oči v tom, že jsem pochopil, že manga je opravdu víc než jen komiks. Nebo že může být víc.

Berserk stále vychází, měl menší přestávku, protože Miura-san byl prý nemocný a unavený z Berserka, a dodnes vychází nepravidelně. Miura si udělal i přestávku, aby stvořil novou mangu, a když přečtete Berserk a dostanete se aspoň do části, kde hlavní postava putuje světem zamořeným různou havětí, a pak si otevřete Miurovu novou mangu (Gigantomakhia) a srovnáte úroveň kresby, uvidíte, jak specifický styl Miura má.

Berserk mi otevřel cestu dál do světa mangy. Znovu jsem začal díky němu číst Claymore (anime je pro mě shit), začal jsem znovu víc a víc chápat Gantz a uchopil jsem smysl těch „japonských humusáren“ a „kozatých holek“.

Dnes mám rozečtenou celou řadu mang, a je jedno jakého stylu. Zde vypíšu pár, které zrovna čtu, nebo jsem dočetl, ale stále ještě vycházejí, a tak každý měsíc nedočkavě čekám na nový díl. Anebo jsem je dávno dočetl, ale hodně mě ovlivnily. Všechny vedou v odkazech na mangareader (v angličtině), osobně - se vší úctou k překladatelům - nemám k českým skenům žádný respekt. Řadu z nich požaduju za odfláklou, špatně přeloženou a příběh zničující záležitost. (Výjimky by se určitě našly.)

V každém případě seznam...

Na prvním místě je jasně Berserk.

Na druhém Hajime no Ippo. Obě série stále vycházejí a nejsou ukončeny. Hajime no Ippo s klidem doporučím všem, kteří s mangou začínají, a nemají problém číst obrázky o sportu. Hajime no Ippo totiž nepřímo vysvětluje základy shounen mangy, a tak po jeho dočtení přestanete pokládat nesmyslné otázky typu „proč v tom anime pět minut přemýšlí, co udělá, a mluví sám se sebou, zatímco v reálu uplynulo na dané scéně pět vteřin?“

Gantz (stále nedočteno, blížím se ke konci ale, příběh se totiž začal zbytečně zamotávat zabíjením hlavních postav, a ztratil svoje kouzlo, ale v prvních cca 150 kapitol je neskutečně nářezových, krvavých, s kozatýma frajerkama a samozřejmě nechybí i nějaké to filozofování)

Claymore (stále vychází, ale tak nějak postupně podle mě ztrácí dech jak v kresbě, tak v příběhové lince – zbytečně se to začalo zamotávat; přesto dlouhodobě patří Claymore k oblíbeným mangám celosvětově; navíc Raki je v dospělé formě totální frajer. Příběh je sice prostinký, ale daří se udržovat si emoční vazby s postavami, byť v posledních několika desítkách kapitol těch postav na můj vkus až moc přibylo)

Bakuman (rozečteno už sakra dlouho, zde se dá krásně vidět, jak manga nemá hranice, neboť je to manga o tvůrcích mangy; v každém případě Bakuman dnes už je legendou ve svém žánru a rozhodně se vyplatí rozečíst, dokáže nepřímo vysvětlovat základy shounenu as well)

Kingdom (historizující manga ze staré Číny, úroveň se zvedá s každým novým dílem, a to jak příběhově, tak kresbou, vřele doporučuju, je často epická, až to bolí, navíc hlavní postava je upřímně sympaťák. Hlavní ale je, že příběh je jakoby historický, a tak nemění epické bitvy lidí proti lidem za lidi proti monstrům, jako se stalo u Berserku; ale zase nesmíte brát příběh jako historická fakta, je to hodně hodně smyšlené. Poslední dobou můj oblíbenec v rámci historického seinenu)

Ultimate Hentai Kamen (rozečteno, protože jsem měl stáhnutý film, ale nakonec jsem film shlédl dříve, než dočetl mangu; podle mého takový polozástupce ecchi, ale primárně parodie na sebe sama i západní superhrdinské protějšky. Naprosto zábavná záležitost.)

Bartender (naprosto kulervoucí příběh o tom, co znamená být barmanem, opravdu jsem to nečekal, ale ten příběh je neskutečně chytlavej – je sice epizodickej, ale základní příběhová premisa se táhne celou mangou; další ze zástupců seinen a mang zaměřených na běžný život; zde v seznamu určitě proto, jaký námět má... ale asi bych nedoporučoval podle návodů v manze míchat koktejly :) )

Watashi Ni XX Shinasai (tak tady pozor, tohle je první shoujo-josei manga, kterou jsem četl, a totálně ji propadl. Při čtení si říkám, jaká je to sračka, ale každou další epizodou se bavím víc a víc, neskutečná záležitost otevírající oči mužskému čtenáři... neskutečně sexy :) )

Freezing (ecchi manga – každej správnej čtenář mangy by podle mě měl přečíst aspoň jednu, aby mohl reagovat na typické výhovorky odpůrců mangy, že japonskej komiks je plnej úchylností a nahatých až příliš kozatých holek. Bylo z toho i udělané anime, které právě stahuju a celkem se na něj těším. Freezing je v každým případě skvělej a sexy matroš J)

Gigantomakhia (zmiňovaná Miurova prácička, je neskutečně epická a kresba je neskutečně… epická)

Shingekino Kyojin (totální nářez! Sebralo to tolik cen, až to není hezké, ale opravdu je to v mnoha ohledech... nářezové.)

Coppelion (ještě větší nářez! Vychází od roku 2008 a měl jsem s tím trochu problémy, ale jakmile se příběh odrazí, nabírá tempo, podle mě asi nejzajímavější přírůstek do žánru postapo sci-fi... a ještě ke všemu to začíná se třema holkama v krátkých minisukních)

Appleseed (pro formu - zanimované, v některých kruzích kult...)

Seznam mnou přečtených a dočtených mang by mohl být ještě delší, ale tyhlety všechny bych s klidem doporučil začínajícím čtenářům, aby se jim otevřely oči. (Možná až na ten jeden a půl případ ecchi mangy, kterou bych asi nedoporučil všem.) Jakmile se vám totiž podaří zbavit se předsudků vůči japonské manze (čím víc toho načtete, tím spíš), budete hledat sami nové a nové příběhy, které překračují žánry, nebo vyprávějí o něčem, o čem byste si ani nemysleli, že se vyprávět dá.

Zítra dokončím zvracení o manze plynulým přechodem k anime a nakonec i filmu a hledání odlišností vůbec mezi naší evropskou a asijskou kulturou... ve filmech. Protože to mě zkrátka baví.